Primárním zájmem moderních přístupů je vysvětlovat a předpovídat, spoléhají se na empirickou evidenci a analýzu, kladou důraz na budování teorie středního dosahu, staví na teorii a množství disciplín, používají eklektický repertoár konceptů a metod. Z hlediska společenského kontextu zdůrazňují využitelnost výsledků nejenom tvůrci politik (obvykle zadavatelé evaluací), ale také ostatními aktéry v rámci participativních a deliberativních procesů. Z hlediska využití byly identifikovány tři empirické typy evaluací – s bezprostředním dopadem na programy, bez přímého bezprostředního dopadu ale ovlivňující rozhodování, ostatní s nejasným nebo žádným vlivem (Rossi, Lipsey a Freeman, 2004).
Podle Weissové (1999) jsou hlavní oblasti využití evaluací následující:
- průběžné varování, že se něco nedaří – korektivní akce tak může přijít dříve, než se situace dále zhorší;
- návody ke zlepšení programu – např. benchmarking identifikuje, který přístup funguje nejlépe;
- nový pohled na známý problém – rekonceptualizace problému a hledání nových způsobů řešení
- mobilizace podpory pro nebo proti programu – využití výsledků evaluace v politickém procesu pro jeho zavedení nebo naopak zrušení
Evaluace tak může mít jednak přímé (instrumentální) využití, kdy jsou výsledky aplikovány přímo personálem programu a vedou ke změnám ve způsobu fungování programu. Oproti tomu konceptuální využití ovlivňuje skrze evaluační zjištění smýšlení širšího okruhu lidí o programu. Aktéři mohou vidět v jiném světle důvody, proč jsou úkoly a aktivity organizovány právě daným způsobem a proč fungují či nefungují. Toto poznání může zmírnit napětí mezi managementem a dalším programovým personálem, ale také klienty programu, financující organizací apod. Již jsme také zmínili, že výsledky evaluace mohou sloužit advokačním skupinám k podpoře nebo odporu vůči programu (Rossi, Lipsey a Freeman, 2004).
Viz také heslo Využití výsledků evaluace.