Kontrola nebo učení: prosadí se v České republice pozitivní evaluace?

Evaluace je tak trochu nechtěným dítětem české veřejné politiky a strašákem všech, kdo se pokoušejí něco změnit. Důraz na ni v současném programovém období je dalším důkazem, že EU nás tlačí do něčeho, co vůbec nepotřebujeme. Vždyť veřejné programy běží, čerpáme a naplňujeme indikátory! Tak proč financovat a provádět složité výzkumy, které příjemcům pouze komplikují práci?

Ne, nezbláznili jsme se a tento názor opravdu nesdílíme! Vyjadřuje však postoj, se který se setkáváme u části české veřejné správy a některých příjemců ESIF fondů. Strach postavit se nepříjemné realitě a přiznat sobě i veřejnosti, že ne vše se daří, je naší velkou slabinou. V jeho pozadí stojí několik faktorů spojených s praktickou tvorbou veřejné politiky v ČR a určitě se k příčinám ještě vrátíme.

O nich ale dnešní příspěvek není. V duchu hledání konstruktivních řešení problému se spíše zamýšlíme nad slabinami evaluace i nás samotných jako evaluátorů. V České republice (a nejen zde) stále přetrvává důraz na hledání chyb, nedostatků a selhání programů a projektů, vedený silným akcentem na kontrolu. Realizátoři jsou (do)tlačeni k používání přístupů a metod neodpovídajících povaze jejich projektu, kterým navíc nerozumí a vzbuzují v nich spíše obavy a nechuť (typicky kontrafaktuální metody). Některým z nich často nerozumní ani úředníci z řídících orgánů, kteří mají s výsledky dále pracovat. A přestože mají obvykle vysokou vypovídací schopnost, jejich využití při zlepšování je velmi limitované. Příliš nepřispívají k poznání toho, co funguje, pro koho a za jakých podmínek. Evaluátoři toto rozhodnutí musí respektovat, přestože víme, že si na sebe vlastně chystáme past. A všichni zúčastnění se ocitají v začarovaném kruhu.

Pozitivní evaluace

Co se tedy pokusit změnit perspektivu a zarámovat evaluaci jako pozitivní proces? Vydat se podobnou cestou jakou se v současnosti ubírá např. kariérové poradenství a psychologie obecně a zaměřovat se v evaluacích zejména na to co funguje, co vede k úspěchu, v čem je projekt či program silný.  Přestat být oním strašákem a stát se odpovědným facilitátorem učení se a zlepšování veřejných projektů/programů.

Možná se tak podaří vyřešit více problémů evaluace najednou. Například velmi malé využití evaluačních výsledků, které zcela oprávněně zpochybňuje potřebnost a smysl rozvoje evaluací ve veřejné správě. Také nezřídka pozorovanou snahu evaluátorů nalézt za každou cenu nějaký nedostatek (protože se to přeci očekává). To vede jen k automatickému strachu a obavám z výsledků evaluace a podporuje odmítavé postoje realizačního týmu projektu. A důraz na kontrolu (a následný trest v podobě navracení dotace apod.) vede ke snaze manipulovat s evaluačními zjištěními v souvislosti s veřejnými programy.

Právě tyto úvahy stojí za nárůstem popularity alternativních evaluačních přístupů, které kladou důraz na reálnou pomoc evaluace při plnění cílů veřejných programů/projektů. Jde o to od počátku zaměřit pozornost na to, co funguje, na to, co se daří. Pozitivní orientace evaluace pak mnohem pravděpodobněji povede k učení se celého realizačního týmu, všech účastníků a dalších aktérů projektu/programu. Může pomoci zvyšovat ochotu učit se a zlepšovat svou práci ve veřejné správě obecně. Nevznikla totiž na zelené louce. Opírá se o vědecky potvrzené poznatky kognitivní psychologie, že je přirozenou tendencí člověka a jeho mysli vyhledávat a třídit informace podle toho, zda jsou pro něj příznivé, uspokojivé (a současně do jisté míry ignorovat a/nebo odmítat informace negativní) a na nich stavět své další chování a jednání, tedy i svou další pracovní aktivitu.

Vyvážený přístup k evaluaci

Evaluace vždy měla i kontrolní funkci a rozhodně zde neplédujeme pro to, aby se vyzdvihovaly úspěchy tam, kde žádné nejsou. A (kvazi)experimentální evaluační design stále považujeme za nejlepší možný pro odhadování efektů intervence. Je však nutné si jasně říci, jakou evaluaci chceme a za jakým účelem jí provádíme (viz tabulka níže). A bohužel máme pocit, že jsme se v České republice zasekli v prvním sloupci (kontrola) a neprobíhá to, co bychom vlastně chtěli. Učení se, přenos poznatků a v konečném důsledku zlepšování veřejné politiky je možné pouze při vyváženém důrazu na oba účely evaluace a vhodné kombinaci různých přístupů.

Prvky	Účel evaluace
	Kontrola	Učení
Evaluační model	Hlavní důraz na výsledky (souhrnná evaluace)	Hlavní důraz na procesy (formativní evaluace)
Organizace	Shora – dolů	Sebehodnocení, auto-evaluace nebo nezávislí kolegové (peers) a konzultanti
Kritéria	Odvozená od cílů vyšší úrovně	Odvozená od požadavků zainteresovaných osob
Metoda	Hlavní důraz na kvantitativní měření efektů	Hlavní důraz na kvalitativní studium procesů
Šíření výsledků	Vzhůru v hierarchii	Skrze interaktivní procesy směrem k širším zainteresovaným skupinám
Využití	Základ pro sankce a kontrolu z vyšší úrovně	Základ pro sebepojetí a místní organizační rozvoj

Opravdu nám není jedno, jakým směrem se budou evaluace v České republice ubírat.

Současně si i v běžném životě stále více uvědomujeme přínosy pozitivního přístupu pro růst jednotlivců i skupin, zlepšování vzájemných vztahů a schopnosti nacházet nová a lepší řešení existujících problémů. To jsou dle našeho názoru dostatečné důvody pro snahu zabývat se evaluací politiky nadále a zejména v uvedeném pozitivním duchu. Svou prací při realizaci evaluací, přednášení pro studenty i praktiky a v neposlední řadě i poskytováním informací zde na evaluuj.cz chceme pomoci měnit vnímání a praxi evaluace.

Samozřejmě budeme rádi za Vaše komentáře, zkušenosti a náměty.

Markéta a Martin

P.S. Zájemcům o pozitivní evaluaci doporučujeme aktuální článek Petera van der Knaapa „Positive evaluation and learning: Looking for ‘success’ in Netherlands road safety policy.“ https://doi.org/10.1177/1356389017733341